Vizibusz

Pár fotek, podle kterých jsem model designoval.

Trup

Začínal jsem s PET-G, skončil s PLA, protože se dá lepit normálním vteřiňákem.

Trup se tiskne na 6 částí, nejdelší trvá kolem 20~hodin. Asi po týdnu jsem to měl vytištěné, slepil to k sobě a zjistil, že budu muset překreslovat, protože jsem neodhadl jak moc se projeví tepelné deformace při tisku takhle velkých dílů. Boky vypadaly jako vlnovka - mezi zpevňovacími žebry se tenký plášť "zavíral" dovnitř, silnější žebro to vždy srovnalo a udělalo další "vlnu". Rozdíl byl kolem 3mm, takže v pohodě postřehnutelný okem. A co bylo horší, trup byl ohnutý kolem příčné osy, takže do něj nepasovala pouzdra hřídelí.

Postupně jsem dodělal žebra na každé asi 3~cm a opatřil je vzpěrami ke kýlu, což vyřešilo problémy s vlnovkou na boku (zmenšila se amplituda, hahaha :-D). Problém s prohnutím paluby jsem nakonec vyřešil přidáním kanálku pro 4mm ocelovou kulatinu do kýlu. Už mě to štvalo tak, že jsem byl odhodlaný tam ten kus oceli klidně zalepit, ale ukázalo se, že stačí na něj díly kromě přídě navléknout jako korálky, spasovat pomocí 3mm spojek (v mém případě kousků závitové tyče), slepit, zadělat největší díry ve spojích a před přilepením přídě ocelovou tyč vytáhnout. Je to opičárna, ale tmel schová všechno a bez tiskárny v boxu to asi líp nejde.

Nástavba

Nástavbu jsem začal kreslit až když už jsem měl trup skoro vytištěný, takže jsem věděl do čeho jdu a rovnou jsem do ní zabudoval v celé délce kanálky na 3mm ocelové kulatiny podél kterých se bude rovnat, takže se to obešlo bez vyhozených prototypů.

Tmel (Revell Plasto), šmirgl, tmel, šmirgl, putty (stříkací tmel), šmirgl, putty, šmirgl, tmel, šmirgl, putty, šmirgl, lak, lak, lak, sakra ono to nekreje!, šmirgl, putty, lak, lak, lak, maskovací páska, druhý lak, druhý lak, sakra podteklo to!, lepší maskovací páska, oprava prvním lakem, detaily akrylovými barvičkami, zakonzervovat bezbarvým lakem, jinak detaily odplavou.

Nějak se nemůžu rozhodnout, jestli mě to spíš baví, nebo štve. Asi oboje. Každopádně ještě pořád nemám vychytané kdy už na to můžu vzít barvu, takže odhaduju, že tak půl spreje jsem tentokrát vyplýtval dost zbytečně.

Jo a velké a tenké díly (obšívka trupu) se při sprejování trochu kroutí a tmelem vyfutrované spoje pak praskají, toho jsem si na malých modelech nevšiml. Naštěstí jak se aceton odpařuje, díl se vrací do normálu a prasklina se zatáhne a s trochou štěstí zalepí lakem.

Na srazu v Písku se ještě pořád rozestavěný model dostal poprvé pořádně na vodu (předtím už byl chvíli na 3. středě na modřanském rybníčku). Jezdí a manévruje dobře, na moc problémů jsem nenarazil:

• kolem hřídele dovnitř trochu zatéká (ještě, že tam mám přepážky jako Titanic)
• levný čínský regulátor reguluje poněkud humpolácky
• plánované dva NiMH šestičlánky neuveze ani omylem (nakonec ho pohání 2S LiPol)
• chce to převodovku, nebo pomalejší motory - musel jsem na vysílači stáhnout výkon asi o 50~%

Poprvé na Orlíku a už se potkal s jednou z předloh. Od minule dostal pomalejší motory (možná až moc) a začal jsem dělat na klandrech.

Loď skoro dokončená, hezké počasí a návštěva kamaráda Pavla - ideální příležitost jet se na Orlík vykoupat a předvést loď. Byl docela vítr a vlny, ale to neva, loď je dlouhá a stabilní. Pak projel parník (předloha), přišly vlny ze dvou směrů a skrz nezasklená okna dovnitř šplouchlo; loď poněkud klesla, takže tam asi šplouchlo víc, než jsem ze břehu viděl. Začal jsem se vracet, aby zbytečně nenateklo do elektroniky a všiml jsem si, ze klesání pokračuje. To už jsme s Pavlem skákali do vody, protože byla otázka času kdy se vyzkratuje přijímačka a zastaví (v lepším případě) motory. Když jsme byli skoro u lodi, k mému nevýslovnému překvapení se potopila úplně. (To je tak, když se vzduchová komora testuje na neosazeném trupu a pak už ne.) Nebylo to daleko od břehu, ale to zrovna na Orlíku moc neznamená, hloubka tam byla nejmíň 4m, ale spíš víc. Vyznačili jsme si místo na břehu jako orientační bod a Pavel, který se umí potápět i s přístrojem, začal (jen s plaveckými brýlemi) zachraňovat. Přes velké úsilí zahrnující pokus v Milevsku v neděli odpoledne sehnat potápěčskou masku (bez šance) jsme loď nenašli.

Ale naději jsem neztrácel - Orlík se totiž už delší dobu systematicky upouštěl a hladina měla klesnout do konce srpna ještě o několik metrů. Nakonec stačilo počkat 3 dny a v mezičase si v Táboře koupit masku. Hladina klesla asi o 1,5m, voda sice od víkendu docela zarostla, ale v hloubce ještě bylo trochu vidět - po několika pokusech jsem loď zahlédl skoro přesně tam, kde měla být, a po pár dalších pokusech ji i vytáhl. Seděla spořádaně na kýlu v hloubce trochu přes 2 metry.

Nakonec nedopadla tak špatně. Samozřejmě, co mohlo zreznout, to zrezlo, baterky zřejmě nenávratně mrtvé, po celé lodí vrstvička smradlavého říčího bahna, které jsem kartáčkem na zuby ve vaně pucoval asi hodinu, ale jinak bez poškození až na pár kousků odřeného laku. I elektronika se nakonec vzpamatovala, kromě LED pásků vnitřního osvětlení (snadno nahraditelné) a regulátoru otáček (ten jsem ani zachraňovat nezkoušel, nemusí mi to příště pro změnu shořet).

Pár fotek z noční jízdy. Loď byla poprvé od vylovení z Orlíka na vodě, navíc už s kompletně dokončeným osvětlením a většinou detailů. Fotky jsem pořizoval ještě za šera, s tmou přišla i mlha a to už jsem se radši s fotopokusy neztrapňoval.

Hlavní reflektor už funguje, i když na fotkách je vypnutý.