10.4.2015

Dvojčata Puronvarsi 125

nůž Puronvarsi Hotovo

Při prohlížení nabídky e-shopu Jatagan.eu jsem objevil krásné čepele z rodinné dílny Puronvarsi (Finsko). Řemeslné zpracování je perfektní až umělecké, proti lisovaným čepelím je to opravdu úplně jiná liga.

Dvě čepele jsem koupil proto, že jsem jednu z nich slíbil kamarádovi; původně jen tak, pak k svatbě a nakonec ji dostal až 2 měsíce po (radši dělám pořádně než včas).

sekce:

10.4.2015

Nové čepele

Takhle ty krásky vypadaly, když je konečně pošťák přinesl.

Nové čepele
Nové čepele

10.4.2015

Příprava materiálu 1. dvojče

Zpětně musím přiznat, že jsem vyloženě hloupě nevzal v úvahu rozměry čepele při návrhu rukojeti - měla být zahnutá asi tak, jako u nože {Polar-77}. Jenže co je hezké u krátké (77mm), široké (asi 25mm) a tenké (2mm) čepele Polar, vypadá u téhle čepele (125, 20, 4.5) vyloženě divně.

Nechť jsou tedy následující reportáže o výrobě prvního z Dvojčat varováním příštím generacím...

Připravený materiál (zleva): jilm, březová kůra, padouk, ořech tagua, znovu kůra a mosazná záštita.

Příprava materiálu

10.4.2015

Slepení a vybroušení hrubého tvaru 1. dvojče

Jak je vidět z první fotky, materiál se od připraveného dost liší. Výrobu totiž od začátku provázela smůla:{ol}
-- při obrušování černění z čepele (nemám ho rád) jsem zjistil, že čepel není moc rovná a po obroušeni je to navíc vidět
-- zprasil jsem 2 záštity, nakonec jsem použil úplně jinou, měděnnou
-- jilmový špalík na fotce jsem špatně navrtal (moc hluboko), takže bych se probrousil do diry pro řap, pak jsem zprasil ještě jeden a ve finálním (březovém) jsem aspoň zlomil vrták{/ol}
Finální složení: měděnná záštita, několik vrstev březové kůry, padouk, další kůra, bříza.

Slepení a vybroušení hrubého tvaru
Slepení a vybroušení hrubého tvaru

11.4.2015

Ruční broušení a konec 1. dvojče

Při dobrušování tvaru do hladka jsem se nakonec probrousil až do otvoru pro trn. Pokusil jsem se to zachránit tím, že jsem pilníkem vybrousil klín a do něj zalepil kus ořechu tagua - říkal jsem si, že horší to už nebude.

Bylo. Napůl smířen s tím, že pokus se tragicky nepovedl, rozhodl jsem se ještě experimentovat s taguou - dočetl jsem se, že se dá "vypálit" do hněda. Zaúkoloval jsem tedy svoji ženu - vědkyni, aby to zkusila v laboratorní sušičce a dávala pozor, jaká teplota je k tomu potřeba a kolik asi tak času. A v ideálním případě ať ho vypálí jen do "žíhana". Tento pokyn si vyložila tak, že mrskla nůž do sušičky, teplotu nastavila na 150°C a na půl hodiny odešla. Když se vrátila, byl kus ořechu úplně hnědý a navíc ze spár vytekla část epoxidu.

Tenhle neúspěch na dlouhou dobu výrazně snížil mé sebevědomí a trvalo mi přes půl roku, než jsem se odvážil něco dělat s druhým Dvojčetem. Nepovedený nůž jsem mezitím věnoval taťkovi, ať si z něj vyndá čepel, a od té doby jsem ho neviděl.

Ruční broušení a konec
Ruční broušení a konec
Ruční broušení a konec
Ruční broušení a konec
Ruční broušení a konec
Ruční broušení a konec
Ruční broušení a konec

13.4.2015

Příprava 2. dvojče

Z nepovedeného prvního Dvojčete jsem si odnesl důležité poučení - typická úzká a robustní finská čepel k sobě potřebuje typickou finskou rukojeť. Inspiroval jsem se na nožířské výstavě v Příbrami, dokoupil nějaký materiál, zejména parohy, a začal dělat na záštitě.

Po 2. zkažené kovové záštitě jsem s láskou vzpomínal na krásně symetrické lisované čepele, proklínal všechny kováře a ty z Finska dvakrát. Pak jsem vzal šupléru a zjistil, že trn má na několika místech větší profil, než čepel u záštity - neboli záštita, která se dostane až tam, kde má být, musí mít v sobě takovou díru, že pak "netěsní".

Po tomhle zjištění jsem čepel dlouho mordoval na pásové brusce (skoro to nejde, kotoučová by na tohle byla podstatně lepší) a výsledkem byl konečně slušný tvar trnu. Další záštitu jsem se rozhodl udělat z taguy, jelikož vypadá podobně jako paroh, ale nemá ošklivý "houbovitý" vnitřek a při zpracovávání nesmrdí. I přes to, že to je téměř ideální materiál, přesně trefit tvar mi trvalo snad 6 hodin...

Příprava

13.4.2015

Rukojeť 2. dvojče

Rukojeť jsem nakonec dělal z kusu březového nádoru, sobího parohu, březové kůry, černého fíbru a taguy.

Na druhé polovině rukojeti jsem už neměl nervy na ruční pižlání pilníkem a investoval jsem několik slevenek, poukázek a ještě pár tisíc do frézy Dremel 4000, která zkrátila dřívější několikahodinové pilování otvoru pro trn na slabou půlhodinku. Opravdu ji můžu doporučit.

Mimochodem, paroh při broušení pekelně smrdí i přes roušku :-(

Rukojeť
Nůž ve stahováku

14.4.2015

Dokončení + pouzdro 2. dvojče

Poslední kus sobího parohu jsem nakonec příliš obrousil (chtěl jsem ho vybrousit až na bílou vrstvu), takže jsem ho musel kus odříznout dremelkou a nahradil jsem ho kusem širšího losího parohu. Díru v jeho konci jsem pak ucpal nýtem z černého železa a tvářím se, že to je roznýtovaný konec trnu ;-)

Pouzdro jsem dělal také tradiční finské se švem na boku - za vlhka se sešije tunel s rozměry podle nože a pak se do něj za mokra nacpe nůž obalený potravinářskou fólií, aby nezreznul. Pouzdro se tím vytvaruje noži přesně na míru.

Dokončení + pouzdro
Dokončení + pouzdro
Dokončení + pouzdro

14.4.2015

Hotovo 2. dvojče

Pouzdro jsem nakonec na přání budoucího vlastníka ještě přetvaroval (na minulých fotkách je pro levou ruku, teď pro pravou) - kupodivu se to obešlo bez potíží. Nabarvil jsem jej světle hnědou barvou na kůži od firmy Chevas, doplnil poutkem a ještě se jej pokusil trochu vyzdobit dremelkou - v tomhle směru ještě rozhodně mám co zlepšovat.

Nůž jsem napustil běžným napouštěcím olejem.

Hotovo
Hotovo
Hotovo
Hotovo
Hotovo