Dvojčata Puronvarsi 125

Takhle ty krásky vypadaly, když je konečně pošťák přinesl.

Zpětně musím přiznat, že jsem vyloženě hloupě nevzal v úvahu rozměry čepele při návrhu rukojeti - měla být zahnutá asi tak, jako u nože Polar-77. Jenže co je hezké u krátké (77mm), široké (asi 25mm) a tenké (2mm) čepele Polar, vypadá u téhle čepele (125, 20, 4.5) vyloženě divně.

Nechť jsou tedy následující reportáže o výrobě prvního z Dvojčat varováním příštím generacím...

Připravený materiál (zleva): jilm, březová kůra, padouk, ořech tagua, znovu kůra a mosazná záštita.

Jak je vidět z první fotky, materiál se od připraveného dost liší. Výrobu totiž od začátku provázela smůla:{ol}
-- při obrušování černění z čepele (nemám ho rád) jsem zjistil, že čepel není moc rovná a po obroušeni je to navíc vidět
-- zprasil jsem 2 záštity, nakonec jsem použil úplně jinou, měděnnou
-- jilmový špalík na fotce jsem špatně navrtal (moc hluboko), takže bych se probrousil do diry pro řap, pak jsem zprasil ještě jeden a ve finálním (březovém) jsem aspoň zlomil vrták{/ol}
Finální složení: měděnná záštita, několik vrstev březové kůry, padouk, další kůra, bříza.

Při dobrušování tvaru do hladka jsem se nakonec probrousil až do otvoru pro trn. Pokusil jsem se to zachránit tím, že jsem pilníkem vybrousil klín a do něj zalepil kus ořechu tagua - říkal jsem si, že horší to už nebude.

Bylo. Napůl smířen s tím, že pokus se tragicky nepovedl, rozhodl jsem se ještě experimentovat s taguou - dočetl jsem se, že se dá "vypálit" do hněda. Zaúkoloval jsem tedy svoji ženu - vědkyni, aby to zkusila v laboratorní sušičce a dávala pozor, jaká teplota je k tomu potřeba a kolik asi tak času. A v ideálním případě ať ho vypálí jen do "žíhana". Tento pokyn si vyložila tak, že mrskla nůž do sušičky, teplotu nastavila na 150°C a na půl hodiny odešla. Když se vrátila, byl kus ořechu úplně hnědý a navíc ze spár vytekla část epoxidu.

Tenhle neúspěch na dlouhou dobu výrazně snížil mé sebevědomí a trvalo mi přes půl roku, než jsem se odvážil něco dělat s druhým Dvojčetem. Nepovedený nůž jsem mezitím věnoval taťkovi, ať si z něj vyndá čepel, a od té doby jsem ho neviděl.

Z nepovedeného prvního Dvojčete jsem si odnesl důležité poučení - typická úzká a robustní finská čepel k sobě potřebuje typickou finskou rukojeť. Inspiroval jsem se na nožířské výstavě v Příbrami, dokoupil nějaký materiál, zejména parohy, a začal dělat na záštitě.

Po 2. zkažené kovové záštitě jsem s láskou vzpomínal na krásně symetrické lisované čepele, proklínal všechny kováře a ty z Finska dvakrát. Pak jsem vzal šupléru a zjistil, že trn má na několika místech větší profil, než čepel u záštity - neboli záštita, která se dostane až tam, kde má být, musí mít v sobě takovou díru, že pak "netěsní".

Po tomhle zjištění jsem čepel dlouho mordoval na pásové brusce (skoro to nejde, kotoučová by na tohle byla podstatně lepší) a výsledkem byl konečně slušný tvar trnu. Další záštitu jsem se rozhodl udělat z taguy, jelikož vypadá podobně jako paroh, ale nemá ošklivý "houbovitý" vnitřek a při zpracovávání nesmrdí. I přes to, že to je téměř ideální materiál, přesně trefit tvar mi trvalo snad 6 hodin...

Rukojeť jsem nakonec dělal z kusu březového nádoru, sobího parohu, březové kůry, černého fíbru a taguy.

Na druhé polovině rukojeti jsem už neměl nervy na ruční pižlání pilníkem a investoval jsem několik slevenek, poukázek a ještě pár tisíc do frézy Dremel 4000, která zkrátila dřívější několikahodinové pilování otvoru pro trn na slabou půlhodinku. Opravdu ji můžu doporučit.

Mimochodem, paroh při broušení pekelně smrdí i přes roušku :-(

Poslední kus sobího parohu jsem nakonec příliš obrousil (chtěl jsem ho vybrousit až na bílou vrstvu), takže jsem ho musel kus odříznout dremelkou a nahradil jsem ho kusem širšího losího parohu. Díru v jeho konci jsem pak ucpal nýtem z černého železa a tvářím se, že to je roznýtovaný konec trnu ;-)

Pouzdro jsem dělal také tradiční finské se švem na boku - za vlhka se sešije tunel s rozměry podle nože a pak se do něj za mokra nacpe nůž obalený potravinářskou fólií, aby nezreznul. Pouzdro se tím vytvaruje noži přesně na míru.

Pouzdro jsem nakonec na přání budoucího vlastníka ještě přetvaroval (na minulých fotkách je pro levou ruku, teď pro pravou) - kupodivu se to obešlo bez potíží. Nabarvil jsem jej světle hnědou barvou na kůži od firmy Chevas, doplnil poutkem a ještě se jej pokusil trochu vyzdobit dremelkou - v tomhle směru ještě rozhodně mám co zlepšovat.

Nůž jsem napustil běžným napouštěcím olejem.